Magnetická pole Uranu a Neptunu se výrazně liší od pole Země. Nejsou soustředěná kolem středu planet a jejich osy jsou silně nakloněné vůči osám rotace. Nová studie naznačuje, že za touto neobvyklou podobou může stát proměnlivá elektrická vodivost materiálu hluboko uvnitř takzvaných ledových obrů. Výsledky zveřejnil časopis Communications Physics.
Výzkum vedl Chi Yan z The University of Texas at Austin. Na studii se podíleli také vědci z University of California, Los Angeles, Imperial College London a Northumbria University. Jejich práce s názvem Electrical conductivity structure drives anomalous and potentially time-varying magnetic fields at Uranus and Neptune vychází z počítačových simulací, které měly napodobit podmínky uvnitř obou planet i magnetická pole zaznamenaná sondou Voyager 2.
Vodivost se může měnit s hloubkou
Planetární magnetické pole vzniká působením takzvaného dynama. Jde o proces, při němž pohyb elektricky vodivé látky vytváří magnetické pole. Na Zemi se odehrává v tekutém vnějším jádru, kde proudí roztavené železo. U Uranu a Neptunu však není vnitřní stavba tak dobře známá. Obě planety obsahují především vodík, helium, vodu, amoniak a metan, ale přesné rozložení těchto látek i jejich skupenství zůstává nejisté.
V hlubinách planet panují vysoké teploty a tlaky. Ty mohou měnit vlastnosti vody a dalších sloučenin, včetně jejich schopnosti vést elektrický proud. Ionty, tedy elektricky nabité částice, se mohou v takovém prostředí pohybovat a přispívat k elektrické vodivosti. Simulace předpokládaly, že vodivost materiálu s rostoucí hloubkou narůstá. Podle výsledků může právě tento přechod mezi méně a více vodivými vrstvami ovlivňovat proudění uvnitř planet a podobu vznikajícího magnetického pole.
Magnetická osa Uranu je podle měření sondy Voyager 2 skloněná přibližně o 59 stupňů, u Neptunu asi o 47 stupňů. Pro srovnání, hlavní magnetická osa Země je vůči její rotační ose nakloněná zhruba o 11 stupňů. Modely nové studie dokázaly takto výrazné odchylky vytvořit v situaci, kdy se elektrická vodivost uvnitř planet mění s hloubkou. Nejde však o přímé měření v nitru planet, ale o výsledek simulací založených na předpokládané vnitřní stavbě.
Předpověď rychlých změn
Výpočty zároveň ukázaly, že magnetická pole obou planet nemusí být stálá. V některých modelových scénářích se jejich magnetické osy během několika desetiletí posunuly o desítky stupňů. Jindy byly změny menší. Takový vývoj by byl mnohem rychlejší než u Země, jejíž magnetická osa se podle uvedeného srovnání za půl století mění přibližně o jeden stupeň.
Rychlé změny zatím zůstávají pouze předpovědí modelů. Vědci proto porovnávají starší měření Voyageru 2 s pozorováním polárních září a horní atmosféry Uranu a Neptunu z Webbova vesmírného dalekohledu. Polární záře vznikají působením nabitých částic a jejich tvar může souviset s magnetickým polem. Takové srovnání by mohlo ukázat, zda se magnetické prostředí planet od průletu sondy v 80. letech skutečně změnilo. K úplnému ověření závěrů ale budou zapotřebí další pozorování a nové výpravy k těmto vzdáleným planetám.
Zdroj: ScienceDaily
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.