O porážce anglického krále Harolda II. v roce 1066 možná nerozhodovaly jen soupeřící nároky na trůn a bitva u Hastingsu. Historik Tom Licence z University of East Anglia upozorňuje na dosud přehlížené úryvky papežského listu, které podle něj zasazují normanské dobytí Anglie do tehdejšího zápasu o vedení západní církve. Jeho výklad vyšel v knize Harold: Warrior King, kterou vydává Yale University Press.
Licence vychází z dopisu papeže Alexandra II. napsaného až poté, co se Vilém Normandský stal anglickým králem. Původní papežský registr, tedy soupis odeslané korespondence, se nedochoval. Části listu však přežily jako opisy či výňatky ve středověké sbírce církevního práva uchované ve Vatikánu. Jeden z nich líčí Anglii jako zemi, která byla pod ochranou svatého Petra, než ji lidé odvedli od „cesty pravdy“.
Právě tuto formulaci Licence spojuje s konfliktem, který začal v roce 1061. Tehdy byly zvoleny dvě soupeřící hlavy církve: Alexandr II. a parmský biskup Cadalus, jenž přijal jméno Honorius II. Cadalus bývá v historiografii označován za vzdoropapeže, tedy církevního hodnostáře, který si nárokoval papežský úřad proti jinému kandidátovi. Jeho stranu podporovaly mimo jiné kruhy napojené na Svatou říši římskou a spor několik let ovlivňoval politiku v Římě i jinde v Evropě.
Podle Licenceho se jazyk Alexandrského listu podobá výrazům, jimiž stoupenci Alexandra II. napadali Cadala a jeho přívržence. Z toho vyvozuje, že papež nemusel Anglii kritizovat pouze kvůli Haroldovu nástupu na trůn nebo údajnému porušení slibu Vilémovi. Mohl ji považovat za zemi nakloněnou opačné papežské straně. Harold se stal králem po smrti Eduarda Vyznavače v lednu 1066 a právě po jeho korunovaci se podle historika mohla anglická politika vůči římskému sporu změnit.
V dosavadních výkladech se papežská podpora Vilémova tažení často spojovala především s normanským tvrzením, že Harold neoprávněně převzal korunu a nedodržel přísahu, kterou měl dříve Vilémovi složit. Licence navrhuje doplnit k tomuto obrazu další motiv: Alexandr II. mohl vidět Vilémovu invazi jako zásah proti politickým odpůrcům své vlastní církevní frakce. Normanský vévoda tak mohl získat náboženskou legitimitu nejen v dynastickém sporu o anglický trůn, ale také v širším soupeření o autoritu papežství.
List nepodává přímý záznam o rozhodnutí
Nový výklad má zároveň podstatné omezení. Dochované úryvky pocházejí z dopisu sepsaného po dobytí Anglie, nikoli z dokumentu, který by přímo zaznamenával jednání před invazí nebo Haroldovo stanovisko ke Cadalovi. Text proto sám o sobě nedokazuje, že anglický král skutečně podpořil vzdoropapeže ani že to byl rozhodující důvod Alexandrově přízni vůči Vilémovi. Nabízí spíše nové vysvětlení, proč papež mohl pohlížet na anglickou krizi jako na součást celoevropského církevního konfliktu.
Význam pramene spočívá hlavně v tom, že mění kontext známých událostí roku 1066. Normanské dobytí Anglie nebylo izolovaným střetem mezi Angličany a Normany. Vztahovalo se také k politice papežského dvora, k zájmům Svaté říše římské i ke snaze římských reformních kruhů posílit svůj vliv v západní Evropě. Licenceho interpretace tak nepřepisuje samotný průběh bitvy u Hastingsu, ale upozorňuje, že rozhodnutí, která předcházela střetu 14. října 1066, mohla vznikat i daleko od anglického bojiště.
Zdroj: ScienceDaily
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.