Pohled do zrcadla je tak běžná věc, že sotva působí jako evoluční problém. Z hlediska dávné historie našeho druhu je ale vlastní tvář zvláštní zdroj informací: lidé ji neviděli tak snadno a pravidelně jako dnes. Přesto se zdá, že právě vlastní vzhled může nenápadně ovlivňovat sociální úsudky. Ukázal to experiment, v němž dospělá dvojčata častěji dávala přednost tváři upravené tak, aby se trochu podobala jim samotným, před tváří podobnou jejich vlastnímu dvojčeti.
Výzkum Paoly Bressanové a Guendaliny Zucchiové z Padovské univerzity vyšel v časopise Biology Letters. Zúčastnilo se ho 70 lidí, tedy 35 párů dvojčat stejného pohlaví. Sedmnáct párů tvořila jednovaječná dvojčata, osmnáct dvojvaječná. Všichni sourozenci spolu žili od narození do dospělosti, a měli tedy mimořádně dlouhou zkušenost s tváří člověka, který jim byl geneticky i sociálně velmi blízký.
Badatelky nejprve pořídily fotografie účastníků s neutrálním výrazem. Pak jejich obličeje počítačově prolnuly s tváří cizího modelu. Vznikly tak dva podobné portréty: jeden nesl 35 % rysů samotného účastníka, druhý stejný podíl rysů jeho dvojčete. Zbytek tvořila tatáž tvář modelu. Pokusné osoby nevěděly, jak obrazy vznikly, a po skončení experimentu žádná z nich neuvedla, že by v portrétech poznala vlastní nebo sourozencovy rysy.
Každý účastník dostal dvě hypotetické volby. Měl rozhodnout, kterému z vyobrazených neznámých lidí by pomohl v nebezpečí, a koho by raději doporučil svému sourozenci jako budoucího partnera. V obou případech převažovala tvář přimíchaná z vlastních rysů. Pro pomoc ji lidé zvolili v 63 % případů, pro roli budoucího příbuzného v 64 % případů. Není to drtivá převaha ani důkaz, že by člověk v běžném životě automaticky pomáhal každému vzdáleně podobnému kolemjdoucímu. Nad náhodnou hranicí 50 % však byla v obou úlohách.
Vlastní tvář jako nenápadná nápověda
Právě zde vstupuje do hry evoluční psychologie, obor zkoumající, zda některé dnešní psychické sklony mohou souviset s problémy, jimž čelili předkové člověka během evoluce. Příbuznost byla jedním z takových problémů. Pomoc blízkým příbuzným může nepřímo zvýhodňovat geny, které lidé sdílejí, zatímco rozpoznání příbuzenstva může snižovat riziko rozmnožování mezi blízkými příbuznými. Vědci proto zkoumají, podle jakých vodítek lidé odhadují, kdo k nim patří.
Autoři studie mluvili o fenotypovém porovnávání: organismus srovnává pozorované tělesné znaky s vnitřní představou toho, jak vypadá on sám nebo jeho rodina. Výsledek s dvojčaty naznačuje, že v tomto srovnávání může mít přednost vlastní podoba před podobou velmi blízkého sourozence. To je pozoruhodné zejména u jednovaječných dvojčat, jejichž obličeje bývají podobné. Přestože účastníci strávili život ve společnosti svého dvojčete, jemná příměs vlastních rysů měla v průměru větší sociální přitažlivost.
Jiný tým vedený Debrou Liebermanovou už dříve v časopise Nature ukázal, že při odhadu sourozenecké blízkosti hrají silnou roli také zkušenosti z dětství: například zda člověk viděl druhé dítě v raném věku v blízkosti své matky a jak dlouho s ním vyrůstal. Tato zjištění si neprotiřečí. Společné vyrůstání může být pro mysl silným vodítkem, zatímco obličejová podobnost může přidávat další, méně nápadný signál. Experiment s dvojčaty hlavně neukazuje skrytý „detektor genů“, ale připomíná, že i velmi malé rozdíly v tom, komu se podobáme, mohou měnit sociální preference, aniž bychom si toho byli vědomi.
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.