Posádky budoucích dlouhých letů k Měsíci či Marsu mohou čelit nejen samotě, ale i opačnému problému: trvalé blízkosti stále stejných lidí bez možnosti soukromí. K tomuto závěru směřuje výzkum dvanácti členů zimující posádky na stanici Concordia ve východní Antarktidě. Během desetiměsíční mise vědci sledovali proměny vztahů v týmu pomocí dotazníků i přenosných senzorů, které zaznamenávaly setkání lidí tváří v tvář.
Podle studie zveřejněné v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences se v průběhu mise zvyšovaly pocity osamělosti a týmové konflikty. Naopak klesala soudržnost skupiny i hodnocení vlastní pracovní výkonnosti účastníky. Výzkum vedli Andrea Cantisaniová, Jan B. Schmutz a jejich kolegové z mezinárodního týmu. Stanice Concordia leží na náhorní plošině Dome C ve výšce 3 200 m n. m.; v zimě je po několik měsíců odříznuta od okolního světa a pomoc zvenčí není možná.
Dotazníky doplnily údaje o blízkém kontaktu
Všech dvanáct členů zimující posádky vyplňovalo psychologické dotazníky ve čtyřech etapách, v prvním, třetím, šestém a devátém měsíci pobytu. Tým zjišťoval míru osamělosti, konfliktů, soudržnosti a vnímané individuální výkonnosti. Součástí měření byly také otázky týkající se nedůvěry a takzvaných paranoidních myšlenek. Tento pojem zde neoznačuje psychiatrickou diagnózu, ale například zvýšenou tendenci vykládat si jednání druhých jako vztahující se k vlastní osobě nebo jako potenciálně škodlivé.
Vedle dotazníků měli účastníci ve čtyřech dvoutýdenních obdobích přes den na sobě senzory zavěšené na krku. Zařízení zachycovala, když se dva lidé nacházeli čelem k sobě ve vzdálenosti přibližně 1 až 1,5 m, a to v časovém rozlišení 10 s. Ve vybraných místnostech byly umístěny i stacionární senzory. Metoda proto neposuzovala obsah ani kvalitu rozhovorů, ale zaznamenávala fyzickou blízkost a příležitosti k přímé interakci.
Právě srovnání obou typů údajů přineslo výsledek, který se může zdát neintuitivní. Více kontaktů zachycených senzory souviselo s vyšší mírou konfliktů a paranoidních myšlenek a zároveň s nižší vnímanou výkonností. Častější fyzická blízkost také nesouvisela s lepší soudržností týmu. Autoři ale zdůrazňují, že jde o korelace, nikoli o důkaz příčiny. Není proto možné říci, zda častý kontakt zhoršoval vztahy, nebo zda lidé v napjatější situaci vyhledávali více kontaktů, které jim však neposkytovaly potřebnou podporu.
V datech se navíc ukázala postupná proměna sociální sítě posádky. Interakce se časem více soustřeďovaly uvnitř skupin podle národnosti. Posádku tvořili především Italové a Francouzi, doplnění jedním členem z jiné členské země Evropské kosmické agentury. Takové menší skupiny mohou jednotlivcům v náročném prostředí poskytovat oporu, současně však mohou oslabovat vazby napříč celou posádkou. Dva členové týmu po prvním sběru dat z mise ze zdravotních důvodů odešli a nahradili je další účastníci, což výzkumníci uvádějí jako jednu z okolností studie.
Antarktida není kosmická loď
Concordia je pro podobný výzkum cenným prostředím, protože kombinuje izolaci, omezený prostor, náročné klima, závislost na technice a malou multikulturní skupinu lidí. V zimě zde průměrná teplota dosahuje −51 °C a extrémy mohou klesat až k −80 °C. Stanice ale není přesnou kopií kosmické mise: její obyvatelé nejsou vystaveni mikrogravitaci ani kosmickému záření a zůstávají na Zemi. Zjištění proto nelze přímo přenášet na astronauty, mohou však pomoci při plánování pozemských simulací i dlouhodobých výprav.
Autoři upozorňují také na omezenou velikost souboru, která snižuje možnost zobecňovat výsledky na jiné posádky. Neúplná byla v některých obdobích i data ze senzorů. Přesto práce ukazuje, že dlouhodobé a nenápadné monitorování sociálních kontaktů lze provozovat i v extrémním prostředí. Pro budoucí výzkum bude podstatné rozlišit, jaké typy interakcí skutečně zmírňují stres a které naopak mohou v malé, uzavřené skupině přispívat k napětí.
Zdroj: ScienceDaily
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.