Fosilie nově popsaného hada Tametara mirim, nalezená ve státě São Paulo na jihovýchodě Brazílie, přináší nové údaje o rané evoluci hadů. Zvíře žilo ve svrchní křídě před přibližně 85 až 75 miliony let. Výzkumný tým zrekonstruoval z neobvykle dobře zachované lebky podobu mozkovny, hlavových nervů a vnitřního ucha. Výsledky ukazují, že tento malý had byl pravděpodobně silně přizpůsoben k životu a hrabání pod zemí. Podle studie zveřejněné v časopise Nature se však už v téže etapě vývoje vyskytovaly také rané linie hadů spojené se životem na zemském povrchu a ve vodním prostředí.
Tametara mirim patří mezi kmenové hady, tedy vyhynulé vývojové linie blízké původu dnešních hadů, které však nejsou součástí jejich žijící skupiny. Fosilie pochází z Adamantinské formace ve skupině Bauru a byla nalezena v paleontologickém nalezišti José Martin Suárez v oblasti města Presidente Prudente. Zachovala se část lebky a více než sto obratlů ve vzájemné anatomické poloze. Dosud připravená část těla měří asi 0,42 metru. Právě trojrozměrně dochovaná lebka umožnila získat informace, které u většiny zploštělých hadích fosilií nejsou dostupné.
Autoři využili mikropočítačovou tomografii, tedy zobrazovací metodu vytvářející trojrozměrný model vnitřní struktury objektu pomocí rentgenového záření. Nevytvořili přitom obraz přímo zachované mozkové tkáně: rekonstruovali takzvaný endokast, otisk prostoru uvnitř mozkovny, z něhož lze usuzovat na tvar mozku a některé související anatomické znaky. U Tametara tým popsal stavbu odlišnou jak od jiných známých kmenových hadů, tak od hadů žijících dnes. To podle práce svědčí o výrazné neuroanatomické rozmanitosti už v rané fázi evoluce této skupiny.
Znaky ukazující na život pod zemí
Závěr o způsobu života nevychází z jediného znaku. Vědci spojili údaje o tvaru předního mozku s mikroskopickou strukturou kostí lebky a s anatomií vnitřního ucha. Tyto nezávislé soubory znaků se shodly na tom, že Tametara vedla hrabavý, odborně fosoriální způsob života. Mezi popsané rysy patří zjednodušené polokruhovité kanálky vnitřního ucha a zvětšená vestibulární oblast, která souvisí s vnímáním rovnováhy a pohybu. Lebka měla také znaky odpovídající mechanické zátěži při pohybu v půdě. Výsledky proto nepředstavují přímé pozorování chování zvířete, ale anatomicky podložený odhad jeho ekologie.
Výzkumníci stejný přístup uplatnili také na dříve popsaného argentinského hada Dinilysia patagonica, který rovněž žil ve svrchní křídě. Jeho anatomie naopak ukazuje na nehrabavý způsob života, tedy pohyb převážně na povrchu. Autoři porovnávali fosilní endokasty se souborem zahrnujícím více než sto druhů dnešních hadů. Vycházeli z toho, že u žijících druhů lze vztah mezi vybranými znaky lebky, mozkovny a prostředím statisticky vyhodnotit, a tento vztah následně použít při interpretaci fosilií.
Práce zároveň zasazuje oba nálezy do širšího obrazu křídových hadů. Vedle podzemních a povrchových forem jsou z tohoto období známy také fosilie hadů z mořských sedimentů. Neznamená to, že všechny tyto druhy byly přímými předky dnešních hadů. Naznačuje to však, že jejich rané vývojové větve obsadily rozdílná prostředí poměrně brzy. Autoři proto odmítají představu, že by známí kmenoví hadi jednoduše představovali podobu společného předka dnešních druhů.
Nový nález neřeší s konečnou platností, zda se první hadi vyvinuli původně v podzemí, ve vodě nebo na souši. Fosilní záznam nejstarších hadů zůstává omezený a ekologii dávných druhů lze z jejich anatomie odvozovat jen nepřímo. Studie ale zpřesňuje, jak různorodé byly jejich smyslové a pohybové adaptace ve svrchní křídě. Další dobře zachované lebky by mohly ukázat, jaké mezistupně vedly mezi jednotlivými specializacemi a jak se tato rozmanitost vztahuje ke společnému předku moderních hadů.
Zdroj: ScienceDaily
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.