Fosilizovaná stopní dráha z lokality West Gold Hill nedaleko města Ouray v americkém Coloradu poskytla neobvykle souvislý záznam pohybu velkého sauropoda. Tito čtyřnozí býložraví dinosauři s dlouhým krkem patřili k největším suchozemským živočichům své doby. Dráha je dlouhá 95,489 m a badatelé na ní spolehlivě určili 131 stop, ačkoli dřívější popisy uváděly 134 otisků. Zvíře se nejprve pohybovalo k severovýchodu, postupně se stočilo doleva a po téměř úplné smyčce pokračovalo opět původním směrem.
Stopy vznikly zhruba před 150 miliony lety v pozdní juře. Jsou zachované v pískovci Bluff Sandstone, jehož prostředí autoři popisují jako občas vlhké písčité plochy v jinak suché až polosuché krajině. Povrch po zaplavení vyschl a zpevnil se natolik, aby unesl těžkého živočicha a zároveň uchoval jeho otisky. Pozdější zpevnění horniny oxidem křemičitým pak přispělo k jejich dlouhodobému zachování.
Nová analýza se liší od starších prací hlavně rozsahem. Ty vycházely jen z několika oddělených úseků dráhy, zatímco nynější tým zdokumentoval celou dostupnou trasu. Vědci nejprve pořídili snímky pomocí dronu, z nich vytvořili trojrozměrný digitální model povrchu a jednotlivé stopy a jejich vzájemnou polohu následně měřili v počítačovém prostředí. Tento postup jim umožnil sledovat změny v pohybu krok za krokem s přesností v řádu milimetrů.
Proměnlivá šířka chůze
Podle studie zveřejněné v časopise Geomatics se během trasy výrazně měnila takzvaná šířka chůze, tedy boční vzdálenost mezi stopami levé a pravé končetiny. V některých částech byla dráha užší, jinde podstatně širší. Měření pro jednotlivé otisky ukázalo rozpětí od 23,1 do 71,0 procenta standardizované šířky používané pro porovnávání stopních drah. Autoři proto upozorňují, že krátký úsek stop nemusí věrně vystihovat obvyklý způsob pohybu zvířete: stejný jedinec mohl při zatáčení nebo v reakci na podklad měnit postavení nohou.
Nejnápadnější část trasy tvoří úsek mezi 38. a 83. stopou. Na délce 34,825 m zde sauropod vytvořil smyčku, přičemž vzdálenost mezi jejím začátkem a koncem činila jen 0,005 m. Celá dráha zaznamenává souhrnné otočení o 340 stupňů proti směru hodinových ručiček. Důvod, proč se zvíře otočilo, však stopy samy neprozrazují. Studie proto nenabízí konkrétní vysvětlení tohoto manévru.
Rozdíl mezi stranami těla
Autoři také porovnávali délku jednotlivých kroků a vzdálenosti mezi po sobě následujícími otisky. Kroky vedené zleva doprava vyšly statisticky delší než kroky v opačném směru; rozdíl dosahoval přibližně 0,10 m. Dráha byla při pohybu zleva doprava také bočně širší a úhel, který svíraly po sobě následující kroky, nižší. Takový soubor znaků je slučitelný s tím, že zvíře méně zatěžovalo pravou stranu těla a mohlo chodit asymetricky.
Výzkumníci ale zdůrazňují, že z otisků nelze diagnózu poranění vyvodit. Vedle kulhání může rozdíl souviset s obvyklým upřednostňováním jedné strany, nerovnoměrnými vlastnostmi tehdejšího podkladu nebo se samotným levotočivým pohybem, při němž mohla levá noha plnit odlišnou úlohu než pravá. Podobně nelze stopní dráhu spolehlivě přiřadit ke konkrétnímu rodu sauropoda, protože chybějí přímé tělesné fosilie, které by tvůrce stop jednoznačně určily.
Práce zároveň upozorňuje na omezení běžných odhadů rychlosti dinosaurů ze stop. Tyto výpočty obvykle předpokládají pravidelnou, souměrnou chůzi, při níž jsou oba kroky tvořící jeden krokový cyklus stejně dlouhé. U této dráhy však takový předpoklad neplatil, a odvozenou rychlost je proto třeba číst opatrně. Digitální zpracování dlouhých a souvislých drah by podle autorů mohlo podobné změny pohybu odhalit i na dalších paleontologických lokalitách.
Zdroj: ScienceDaily
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.