Pod antarktickými ledovci se odehrává více seismických událostí, než dosud zachytily běžné katalogy. Analýza záznamů z let 2010 až 2023 identifikovala 362 otřesů, z nichž 245 se podle studie soustředilo u mořského okraje ledovce Thwaites v Západní Antarktidě. Výsledky zveřejnil časopis Geophysical Research Letters.
Výzkumníci použili automatickou metodu založenou na hledání souvislých Rayleighových vln v záznamech regionální sítě seismických stanic. Rayleighovy vlny jsou povrchové seismické vlny, které se šíří podél zemského povrchu. Vědci se zaměřili na období 17 až 25 sekund, v němž se slabé signály těchto událostí projevují výrazněji než v obvykle sledovaných frekvencích.
Počítačový postup nejprve označil 2461 možných záznamů. Přibližně tři čtvrtiny z nich však pravděpodobně souvisely s tektonickými zemětřeseními na rozhraní antarktické a pacifické desky nebo s jinými zdroji mimo sledovanou oblast. Po vyhodnocení kvality a polohy zůstalo 362 událostí. Jejich povrchová magnituda se většinou pohybovala mezi 2 a 3, tedy pod hranicí, při níž by je lidé na povrchu běžně zaznamenali.
Otřesy při převracení ledovcových ker
V případě Thwaitesova ledovce se většina událostí nacházela u pobřeží, v místech, kde led vytéká do oceánu a odlamují se z něj ledovcové kry. Část z nich se po oddělení převrátí. Takový pohyb může působit na okolní led a podloží podobně jako krátký vodorovný tah a vytvořit seismický signál. Tyto události se označují jako ledovcová zemětřesení; nejde o klasická zemětřesení vyvolaná náhlým prasknutím hornin podél tektonického zlomu.
Hypotézu podporuje také porovnání se satelitními pozorováními. U některých zaznamenaných událostí se v blízkosti čela ledovce objevily nové kry, včetně takových, které se zjevně převrátily. Směry sil odvozené ze seismických dat navíc obecně odpovídaly směru toku ledovce.
Počet otřesů u Thwaitesova ledovce nebyl v průběhu sledovaného období stálý. Nejvíce jich studie zaznamenala v letech 2018 až 2020, kdy se centrální ledový jazyk pohyboval přibližně o 20 až 40 procent rychleji než v okolních obdobích. Autoři dávají tuto souvislost do vztahu s vnějšími vlivy oceánu, které mohly změnit podmínky mořského ledu a oslabit síly působící proti pohybu ledovce.
Výsledek neznamená, že se Thwaitesův ledovec náhle hroutí, ani že samotná seismická aktivita určuje rychlost jeho ústupu. Studie ukazuje především nový způsob, jak sledovat odlamování ledu a změny v okolí ledovcového čela. U událostí poblíž Pine Island Glacier, kde se část záznamů soustředila u takzvané uzemňovací linie, tedy hranice mezi ledem spočívajícím na podloží a plovoucím šelfem, jejich původ zůstává nejasný. Autoři proto upozorňují, že k úplnému vyhodnocení vztahu mezi oceánem, mořským ledem a stabilitou antarktických ledovců bude zapotřebí dalšího měření.
Zdroj: ScienceDaily
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.