Život a dílo Giacoma Pucciniho

Giacomo Puccini se narodil 22. prosince 1858 v Lucce v Itálii a zemřel 29. listopadu 1924 v Bruselu. Giacomo Puccini je jedním z největších představitelů operního realismu, který prakticky ukončil dějiny italské opery. Mezi jeho opery patřily Bohéma (1896), Tosca (1900), Madam Butterfly (1904) a Turandot (zůstala nedokončená).

Puccini byl posledním potomkem rodiny, která po dvě století vykonávala funkci hudebního ředitele katedrály San Martino v Lucce. Puccini se zpočátku věnoval hudbě ne jako osobnímu povolání, ale jako rodinné profesi. V pěti letech osiřel po smrti svého otce a obec Lucca rodinu živila malým důchodem a ponechala Giacomovi otevřenou pozici katedrálního varhaníka až do jeho plnoletosti.

Nejprve studoval hudbu se dvěma bývalými žáky svého otce a hrál na varhany v malých místních kostelích. Představení Giuseppe Verdiho Aida, které viděl v Pise v roce 1876, ho však přesvědčilo, že jeho skutečným povoláním je opera. Na podzim roku 1880 odešel studovat na Milánskou konzervatoř, kde jeho hlavními učiteli byli Antonio Bazzini, slavný houslista a skladatel komorní hudby, a Amilcare Ponchielli, skladatel opery La gioconda.

V témže roce Pucini přihlásil své dílo Le villi do soutěže na jednoaktové opery. Porotci nepovažovali Le villi za hodné zřetele, ale skupina přátel v čele se skladatelem-libretistou Arrigem Boitem jeho produkci dotovala. Autorská práva získal hudební vydavatel Giulio Ricordi s tím, že opera bude rozšířena na dvě dějství. Pověřil Pucciniho také napsáním nové opery pro La Scalu a dal mu měsíční stipendium: tak začalo Pucciniho celoživotní spojení s Giuliem Ricordim, který se měl stát jeho věrným přítelem a rádcem.

Po smrti své matky Puccini uprchl z Luccy s vdanou ženou Elvirou Gemignani. Ve své vášni našli odvahu vzepřít se skutečně obrovskému skandálu, který vyvolal jejich ilegální svazek, a žili nejprve v Monze nedaleko Milána, kde se jim narodil syn Antonio. V roce 1890 se přestěhovali do Milána a v roce 1891 do Torre del Lago, rybářské vesnice u jezera Massaciuccoli v Toskánsku. Tento domov se měl stát Pucciniho útočištěm, zůstal tam až do tří let před svou smrtí, kdy se přestěhoval do Viareggia. Soužití s Elvirou se nakonec ukázalo jako obtížné. Byla spíše bouřlivá než poddajná, byla oprávněně žárlivá a nebyla ideální společnicí.

Druhá Pucciniho opera, Edgar, založená na veršovaném dramatu francouzského spisovatele Alfreda de Musseta, byla uvedena v La Scale v roce 1889 a byla neúspěšná. Přesto Ricordi svému chráněnci nadále věřil a poslal ho do Bayreuthu v Německu, aby si poslechl Wagnerův Die Meistersinger.

Puccini se vrátil z Bayreuthu s plánem na Manon Lescaut, založeným podobně jako Manon francouzského skladatele Julese Masseneta na slavném románu Abbé Prévosta z 18. století. Počínaje touto operou si Puccini pečlivě vybíral náměty pro své opery a věnoval značný čas přípravě libret. Partitura Manon Lescaut, dramaticky živá, předznamenává operní vytříbenost dosažená v jeho vyzrálých operách: Bohéma, Tosca, Madama Butterfly a La fanciulla del west. Tato čtyři vyzrálá díla také vyprávějí dojemný milostný příběh, který se zcela soustředí na ženskou hrdinku a končí tragickým rozuzlením.

V roce 1908 se Pucciniovi po létě v Káhiře vrátili do Torre del Lago. Elvira začala žárlit na Doriu Manfredi, mladou služebnou z vesnice, která byla několik let zaměstnána u Pucciniových. Vyhnala Dorii z domu a vyhrožovala, že ji zabije. Služka se následně otrávila a její rodiče nechali po smrti její tělo prohlédnout lékařem, který ji prohlásil za pannu. Manfredisové vznesli obvinění proti Elviře Pucciniové za pronásledování a pomluvy, čímž vznikl jeden z nejslavnějších skandálů té doby. Elvira byla shledána vinnou, ale prostřednictvím vyjednávání právníků nebyla odsouzena a Puccini zaplatil odškodné Manfredisům, kteří svá obvinění stáhli.

„Kdo žil pro lásku, pro lásku zemřel“ jako stěžejní Pucciniho téma

Většina Pucciniho oper ilustruje téma, které lze shrnout jako: „Chi ha vissuto per amore, per amore si morì“ („Kdo žil pro lásku, pro lásku zemřel“). Toto téma se odehrává v osudech jeho hrdinek – žen, které jsou tělem i duší oddané svým milencům, trápí je pocity viny a jsou trestány působením bolesti, až jsou nakonec zničeny.

Hlavním rysem Pucciniho muzikodramatického stylu je jeho schopnost ztotožnit se se svým námětem; každá opera má svou osobitou atmosféru. S neutuchajícím instinktem pro vyváženou dramatickou strukturu Puccini věděl, že opera není jen akce, pohyb a konflikt; musí také obsahovat momenty odpočinku, rozjímání a lyriky. Pro takové okamžiky vynalezl originální typ melodie, vášnivou a zářivou, přesto poznamenanou základní morbiditou; příkladem jsou árie „rozloučení“ a „smrt“, které rovněž odrážejí přetrvávající melancholii, kterou trpěl ve svém osobním životě.

Pucciniho přístup k dramatické kompozici, lze popsat jeho vlastními slovy: „Základem opery je její námět a její zpracování.“ Věnoval velkou pozornost ztvárnění příběhu v dojemné drama pro jeviště. Této části své práce věnoval stejně úsilí práce jako samotné hudební kompozici. Děj jeho oper je nekomplikovaný a samozřejmý, takže diváci, i když nerozumí slovům, pohotově chápou, co se na jevišti odehrává.

Celá opera Madam Butterfly:

Sdílejte článek