Subdukční zóna u západního pobřeží Severní Ameriky se nerozpadá najednou, ale po jednotlivých částech. Naznačuje to studie zveřejněná v časopise Science Advances, která zkoumala oblast severní Cascadie u Vancouverova ostrova. Vědci v ní popsali dosud vzácně pozorovaný příklad postupného ukončování subdukce – procesu, při němž se jedna litosférická deska podsouvá pod druhou.
Výzkumníci spojili hluboké seismické zobrazování s údaji o místních zemětřeseních. Seismické odrazy fungují podobně jako ultrazvuk: vyslané vlny se odrážejí od rozhraní a poruch uvnitř Země a jejich návrat umožňuje sestavit obraz hlubších struktur. Data vznikla mimo jiné během experimentu CASIE21, při němž loď zkoumala dno u pobřeží Britské Kolumbie a dalších částí Cascadie.
Deska se odděluje po segmentech
Oblast je součástí složitého styku několika desek. Mladá oceánská kůra vznikající u hřbetu se zde přibližuje k příkopu a část desky Juan de Fuca se podsouvá pod severoamerickou desku. Vedle ní leží menší deska Explorer. Ta je podle autorů studie od okolní litosféry postupně oddělována systémem zlomů, který se vyvíjel několik milionů let.
Analýza ukázala rozsáhlou smykovou zónu, tedy oblast, v níž se horniny posouvají vůči sobě. Z původně širokého pásma se podle interpretace autorů postupně vytvořil výrazný transformní zlom – zlom, podél něhož se bloky pohybují převážně vodorovně. Tento zlom funguje jako hranice mezi částmi desky a pomáhá oddělovat mikrodestičku Explorer od sousední desky Juan de Fuca.
V hloubce vědci zobrazili trhliny v podsouvané desce. Některé probíhají podél příkopu, jiné napříč směrem k němu. Jejich uspořádání naznačuje, že původně mohly tvořit souvislou trhlinu, kterou pozdější pohyb podél transformního zlomu rozdělil. Jedna část podsouvané desky se tak může oddělovat rychleji, zatímco sousední segment pokračuje v podsouvání relativně bez větších změn.
Význam pro minulost i budoucnost
Podle studie tento mechanismus ukazuje, že zánik subdukční zóny může probíhat po částech a v různou dobu na různých místech. Když se oddělí kus podsouvané desky, může v zemském plášti vzniknout takzvané okno v desce. Jde o prostor, kterým může vzhůru proudit teplejší materiál z pláště, což může měnit podmínky pro vznik magmatu a ovlivnit sopečnou činnost.
Navržený model může pomoci vysvětlit také pozůstatky dávné Farallonovy desky, která se v minulosti podsouvala pod západní část Severní Ameriky. Její rozpad po segmentech mohl zanechat menší mikrodestičky a opuštěné části oceánské kůry, které dnes geologové nacházejí v okolí Kalifornie a Mexika. Autoři ale zdůrazňují, že jejich práce neznamená bezprostřední změnu odhadu seismického ohrožení Cascadie. Rozpad popsaný ve studii probíhá v měřítku milionů let a sám o sobě nepředpovídá, kdy nastane další velké zemětřesení.
Zdroj: ScienceDaily
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.